zachycené myšlenky z diskuze k předešlým příspěvkům
Některé myšlenky navíc:
- Chceme-li pomáhat druhým, potřebujeme nejprve formovat sami sebe. Modlitbou, rozjímáním, kontemplací, duchovním čtením
- Někdy jsme bezmocní, co máme pro druhého udělat – mysleme na to, že někdy stačí jen to, že tam jsme přítomni, máme lásku, trpělivost, soucit.
- Když chceme opravdu něco říci, je důležité dívat se druhým do očí. Druzí poznají co a jak myslíme i tehdy, když mlčíme.
- Někdy stačí, když někoho obejmeme, nebo mu pohladíme ruku.
- Každý člověk a to i na konci života chce být přijímaný a užitečný. I malá práce , služba či modlitba o kterou jej poprosíme jen zapojí do života. A když mu pak později poděkujeme, tak bude mít radost.
- Všichni dýcháme stejný vzduch. Katolík, evangelík, muslim, budhista. Nerozlišujme komu pomáháme, on jako Bohu stejně vzácný člověk, spolu s námi dýchá stejný vzduch.
- Naše akce ve farnosti i v řádu by měli pamatovat na staré a nemocné. Akce (i malá) může být uskutečněně jen právě pro ně. (Kavárna pro seniory po mši)
- Nezapomínejme, když pomáháme někomu vně naší rodiny (pastorace) také na ostatní členy rodiny, v zařízeních také na personál. I oni potřebují naše laskavé slovo či skutek.
Výpisky z předešlých příspěvků:
CIOFS Komise pro rodinu v roce 2021: „Péče o naše starší bratry a sestry, jejich život a cesta jsou částí historie našeho řádu “
Od roku 1991 si svět připomíná 1. 10. Mezinárodní den seniorů. Jakoby nám blízký svátek svatého Františka připomínal, že je naší povinností se o své staré spolubratry a spolusestry postarat. Vždyť oni se za nás trpělivě modlí a obětují.
Náš vnitřní postoj:
- Na co si musíme dát hlavně pozor, když jsme mladí a pečujeme o staré lidi, je postoj, který zaujímáme téměř nevědomky : Postoj jakési přezíravosti a nadřazenosti. Tady je nějaká babka nebo děda, kteří už nejsou ničeho schopni – a tak jim teda pomůžeme, no.
- Vlastně nedělám nic zvláštního. Popovídám, vyslechnu příběhy, povzbudím, pouklidím. Někdo potřebuje cítit blízkost druhého a chce držet za ruku nebo pohladit. Jiný chce obejmout. Někdo naopak stojí opodál a drží si odstup. Každý člověk je jiný. Nechci pečovat jen o tělo nemocného, ale také o jeho duši. Mluvíme často o Bohu, někdo ale nechce, tak se bavíme o jiných věcech.
- Připomínala jsem si radu P. Antonína Hýži: „Pros svého anděla, aby oslovil jejich anděly a připravil Ti cestu. – A pak jsem prosila modlitbou sv. Františka: „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje, abych přinášel….“ jistě tuto modlitbu znáte, tak ji zde nemusím přepisovat. Modlitby, které jsou nejen prosebné ale hlavně děkovné za ty, kteří nám dar víry zprostředkovali, za rodiče, za kněze, za děti. Tyto děkovné modlitby vnímám pro nemocné
- Když jsem přicházela za nemocnými v nemocnici, vstupovala jsem s velkou pokorou, a nejistotou, jak budu přijata.
- musím umět přijmout i odmítnutí pacientem. Protože já nemohu vědět, čím nebo jak byl tento člověk ve svém životě zraněn, co si s sebou nese.
- Také mne často tyhle návštěvy nemocných přivádějí k přemýšlení. I když nerozumím všemu, co se v jejich životech odehrálo a odehrává, věřím, že to mělo a má smysl. A že jednou budou vědět, proč se to nebo ono v jejich životě stalo.
- umírající jsou našimi učiteli, protože i s těmi se setkáváme.
Duchovní doprovázení:
- Paní Annu již netrápí neodpuštění, svému synu odpustila a vše odevzdala Bohu ve svátosti smíření. Těší mě, že paní Anna mi ukazuje, že duchovní složka paliativní péče je potřebná a žádoucí – aby péče tělesná, sociální, psychologická a duchovní šly ruku v ruce a takto byla nemocnému dána péče komplexní, péče o „celého člověka.“
- Duchovní služba není jen pro nemocné, ale pro všechny v nemocnici, kteří ji potřebují, třeba i pro paní na recepci.
- Naše práce v žádném případě nemá za cíl „obracení“ na víru, jak si mnozí mohou myslet, ale služba bližnímu, služba lásky, nabídka blízkosti druhého člověka a naslouchání jejich starostem. To vše můžeme nabídnout při naprostém respektování jeho životní cesty a současného zdravotního stavu.
- Služba vyrůstá ze vzájemného vztahu důvěry a často se stane doprovázením nemocného.
- Svou službu, nejen rozhovorů s pacienty nebo povzbuzením či radou, naplňuji taky podáváním eucharistie a podle potřeby sloužením bohoslužby slova.
Praktické rady:
- Důležité je získat důvěru, a to svou opravdovostí. Přitom ale aby naše snaha nebyla podbízivá. Může- me si být jisti, že pacient to brzy vycítí, pozná.
- dále je důležité umět naslouchat. Je to cennější, než naše naučené vědomosti. Pokud přistupuji k pacientovi jako ten který je nad věcí, který všechno ví a na všechno zná zaručeně nejlepší odpověď, pak vězme, že jsme na nejlepší cestě brzy skončit.
- vždy se musím umět vcítit do momentální situace svého klienta. Empatii se není možné naučit. Tu buď máme nebo nemáme. Ale v každém případě je důležité se o ni usilovat.
- dát pacientovi prostor, čas, aby vyjádřil své pocity, názory. Nemusím s ním vždy souhlasit, ale po – rozumět a respektovat ano. Lítost může smazat vinu. I tu, kterou už nemůže napravit.
- není důležité, jak dlouhý čas strávím s pacientem, ale jak tento čas s ním prožiji. Kvalitativně. Důležité je věncovat se v tomto okamžiku jen jemu a všechno ostatní jde mimo. Věnovat mu tolik času, kolik cítím, že potřebuje.
- Takže ku každému pacientovi inak pristupujem podľa zdravotného stavu psychického a fyzického.
- Příklady : V Domove sociálnych služieb máme väčšinou chodiacich pacientov, ale pribúdajú pacienti, ktorí už potrebujú pomoc. Uzavretosť týchto ľudí, nemožnosť prehodiť pár slov, prejsť sa do najbližšieho parku ich fyzicky aj psychicky ničí. Takže môj prístup je byť s nimi, počúvať ich, keď je na to čas. Potom tam máme ďalšiu ležiacu pacientku, ktorá pekne komunikuje a veľa sa modlí:):):) Takže komunikácia s ňou je cez modlitbu, podaním ruženca do rúk, pustenia rádia lumen, otázkami a spoločnými odpoveďami. Ďalšia ležiaca pacientka je tiež veľmi veriaca, ale veľmi trpí. Musíme ju kŕmiť cez hadičku aj ciká cez hadičku, vzniká jej veľmi zlý dekubit a dokonca dostala covid. Všetko ju bolí, ale všetko znáša pokorne v Božej odovzdanosti. Vždy jej poviem, že význam jej utrpenia je obetovať utrpenie za svojich blízkych. To ju poteší aspoň na chvíľu. Ukážem jej kríž, Pannu Máriu nech sa na nich chvíľu díva. Trocha sa porozprávame, teda pokiaľ vládze. Dokonca aj mňa požehná:):):) Potom tam máme ešte jednu pani ležiacu, ale tá si vyžaduje toľko pozornosti, že je to, až unavujúce. Trpí úzkosťami a stále nás volá. Takže človek musí uvážiť, či má ísť za ňou. Ležiaci pacienti majú radi dotyk, takže sa držíme za ruky, pohladím ich po tvári:):):)
- Co tedy sužuje člověka ve stáří?
- Obecně platí, že čím je člověk starší, tím více má oslaben imunitní systém, což vede k tomu, že je více náchylný k nemocem. Ovšem jako je každý člověk jiný, tak platí, že i stáří prožívá každý člověk jinak. Pravidlo „pohyb je život“ dává ve stáří vyniknout. Člověk, který je zvyklý cvičit chodit, pohybovat se, sportovat, si i ve stáří udržuje dobrou tělesnou kondici. Někdy těžká nemoc nebo úraz člověka upoutá předčasně na lůžko. Senioři prožívají různé obavy z onemocnění, ztráty životního partnera, závislosti na jiné fyzické osobě. Dominují potřeby jistoty, bezpečí i ekonomické jistoty. Nejistota také může přibývat z nedostatků informací o svém zdravotním stavu, o plánovaných vyšetřeních, apod. Senioři ke konci života bilancují nad fázemi svého života, hodnotí svůj dosavadní život a pokládají si otázky o smyslu svého života. Přemýšlí, zda učinili vše, co si kladli za svoje cíle. Často se stává, že na své otázky nenašli odpovědi. Proto se potřebují svěřit někomu, kdo jim aktivně naslouchá a poskytuje prostor k tomu, aby odpovědi na otázky nalezli sami v sobě.
- Jak tedy přistupovat ke starému člověku? Především s úctou.
- Je třeba se naučit mít tzv. „oko“ pro potřeby starého člověka.
- Při návštěvách seniorů je dobré povzbuzovat aktivitu, společné cvičení nebo alespoň protažení prospěje udržení pohyblivosti.
- Důležité je zachování přístupu k informacím vůbec
- Není dobré jim přeorganizovávat prostředí, v němž žijí. Má-li někdo v bytě čurbes a nevadí mu to, není na nás, abychom ho uklízeli.
- Ještě jeden takový detail: přijímat všechny dárky, které vám staří z jakýchkoliv důvodů dávají.
- Zdůvodnění: Jednou je to úmysl, aby věc sloužila i dále, jindy je to přání, abychom si na dotyčného v budoucnu vzpomněli nebo i „úplatek“. Odmítat dary je přinejmenším neslušné, i když jsou mnohdy neužitečné.
- Už je nepřevychováme. Je třeba se jim přizpůsobit, vžít se do nich, do jejich času, který už je pryč.
- Přirozené je zůstat i ve stáří doma. Alespoň františkánským terciářům bychom to mohli umožnit.