realita komunity

Od já k my

Dvacátý sedmý týden: Lidstvo je společenství

Otec Richard rozlišuje mezi spiritualitou první poloviny života a druhé poloviny života: 

 První polovina života je především o mě (o mém egu)

Většina kultur je kulturami první poloviny života, a co je ještě smutnější, většina organizovaných náboženství téměř nutně prodává spiritualitu první poloviny života. V první polovině života jde především o mě: Jak mohu být důležitý? Jak získat v bezpečí? Potřebuji vydělat peníze? co mohu udělat pro svoji větší přitažlivost? A v křesťanském scénáři: jak o sobě mohu mít dobré mínění a dostat se do nebe? Jak mohu být morálně na výši? To všechno jsou otázky ega; nejsou to otázky duše. Je to stále dobře maskovaný narcismus, nebo dokonce posvěcený narcismus, což je jistě ten nejhorší druh. 

nebo o zbožně zamaskovaném já

Musím bohužel říci, že si myslím, že mnoho křesťanů se nikdy nepřeneslo přes tyto otázky přežití a bezpečí. Dokonce i “chtít jít do nebe” je jazyk pro zajištění mé budoucnosti, nikoliv společné budoucnosti nebo společné budoucnosti lidstva; náboženství se stává soukromým pojistným plánem pro tuto budoucnost. Stále jde jen o mě, ale zbožně zamaskované. Ve skutečnosti vůbec nejde o lásku!

a o kultu mé nevinnosti

Jakýkoli pocit, že jsem součástí kosmu, dějinného záběru nebo že Bůh dělá něco většího a lepšího než jen zachraňuje jednotlivé duše (zejména tu mou), je z velké části nezajímavý. To se projevuje v běžném nezájmu mnoha lidí o péči o Zemi, o budování skutečného společenství, o prostý život a téměř o všechny otázky míru a spravedlnosti. Pro mnoho křesťanů – zaseknutých v první polovině života – je důležitá jen jejich soukromá morální nadřazenost a duchovní “bezpečí”, které je má nějak “zachránit”. Vytváří to něco, co nyní nazývám “kultem nevinnosti”, nikoliv skutečnou lidskou nebo božskou solidaritu. [1]  

Ve druhé polovině života jde o mystiku a sjednocení se vším

Jakmile nás Bůh a milost posunou do druhé poloviny života, stává se náboženství mnohem více mystickou než morální záležitostí. Pak jde o sjednocení se všemi a účast na Bohu a s Bohem. To je vskutku úkolem pravého náboženství: pomáhat nám přecházet z jednoho stadia do druhého, ke stále hlubšímu sjednocení s Bohem a se vším. 

Jsme součástí celku

Ti, kdo upadnou do záchranné sítě mlčení, zjistí, že to vůbec není pád do individualismu. Pravá modlitba nebo kontemplace je naopak skokem do pospolitosti a společenství. Víme, že to, co prožíváme, může udržet jen celek a my už nejsme sami. Jsme pouze součástí, a to velmi vděčnou a zcela spokojenou součástí. To je “pokoj, který svět nemůže dát” (viz Jan 14,27). 

Ticho nám pomáhá prožívat vzájemnost a podstatu

Skutečné ticho nás posouvá od poznávání věcí k vnímání Přítomnosti, která vše prostupuje. Mohl by to být Bůh? Když začneme prožívat vzájemnost mezi námi a všemi věcmi, začali jsme chápat podstatu Ducha. Bůh odmítá být poznán jako jakýkoli předmět, ale pouze jako vzájemnost.

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), nadpisy překladatel

Pameny:

[1] The phrase “cult of innocence” was coined in a tweet by author and pastor Nadia Bolz-Weber, and is explored in depth in Brian McLaren’s new book Do I Stay Christian?.  

Adapted from Richard Rohr, A Spring within Us: A Book of Daily Meditations (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2016), 87–88, 208.

Image credit: Perry Riddle, Lunch Hour in the Sun (detail), 1976, photograph, Illinois, public domain. Dick Rowan, California – Southern California Big Sur Coastal Area (detail), 1972, photograph, California. Flip Schulke, Inexpensive Retirement Hotels (detail), 1973, photograph, Florida, public domain. Jenna Keiper, 2022, triptych art, United States.

This week’s images appear in a form inspired by early Christian/Catholic triptych art: a threefold form that tells a unified story.  

Image inspiration: Humanity – we find ways to connect with each other across location, age, and space.