Třicátý třetí týden: Utrpení
Teoložka Diana L. Hayesová popisuje, jak černošské ženy v jejím životě spoléhají na Boha, který jim pomáhá nést jejich utrpení. Vychází přitom ze své výchovy v Africké metodistické episkopální církvi Sion, v níž jsou zdánlivě nemožné těžkosti snášeny s Boží pomocí:
Musíš to prostě ‚nechat být a dovolit Bohu‘
Matky černošské církve, starší ženy, které celý život tvrdě pracovaly, často s velmi malou odměnou, mají ve zvyku říkat, kdykoli se něco nepovede nebo je někdo zatížen víc, než cítí, že může unést: „Musíš to prostě ‚nechat být a dovolit Bohu‘.“ Jako dítě jsem se dívala na tyto silné černošky, o kterých jsem věděla, že toho v životě tolik prožily a že stále procházejí těžkými časy, a přemýšlela jsem, co tím myslí. . . .
Zažily radosti i strasti, které lidský život přináší. Přesto dokázaly, když bylo třeba, jednoduše „‚nechat to být a dovolit Bohu jednat“.
Bůh věci většinou nezmění, ale pomáhá nám břemeno nést
Dokázali „pustit“ bolest ze ztráty dítěte v důsledku nemoci nebo neštěstí nebo ze sledování dalšího dítěte či manžela, který se pomalu vzdával naděje, že získá smysluplnou práci, že na konci dne bude mít něco hmatatelného, co bude moci vyrobit. Mohli „pustit“ rasismus, který je potkával na každém kroku. . . . Mohli „nechat Boha“, aby na chvíli nesl tyto smutky. Bůh nepřevzal bolest, frustraci nebo hněv – stále tam byly – ale mohli si na chvíli odpočinout od svého břemene u Pána, dokud nenašli sílu se ho znovu chopit a nést ho. Někdo by řekl, že byli pasivní . . . Ale to je omyl
Hayesová díky svému vlastnímu utrpení pochopila, co matky černošské církve myslely slovy „nechat jít a nechat Boha“:
Život je snesitelnější, jestliže své břemeno mohu sdílet s lidmi a s milujícím Bohem
Dnes, když bojuji se svými vlastními strachy a pochybnostmi, se svými vlastními frustracemi (z toho, kdo jsem a kam směřuji) a touhou po životě bez bolesti, bez předsudků a diskriminace, bez neustálého boje o přežití a o to, abych prostě byla sama sebou, jsem si uvědomila, že jsou chvíle, kdy je život neskonale snesitelnější, pokud je břemeno sdíleno, ano, s lidskými přáteli, ale ještě důležitější je, že je sdíleno s Bohem, který mě miluje a bdí nade mnou jako „matka slepice, která bdí nad svými kuřátky“ [Lk 13,34]. Je to tentýž Bůh, který řekl: „Hle, ještě když jsi byl v lůně své matky, znal jsem tě a dal jsem ti jméno [Jeremiáš 1,5]. Jak bych tě mohl nyní milovat méně?“
„Pustit se a nechat Boha“ znamená odevzdat se do Božích rukou, třeba jen na chvíli, dokud nebudou životní výzvy snesitelnější. . . . Není to forma „nadpozemského“ úniku, protože bolest, hněv, strach, frustrace jsou bohužel vždy součástí života, ne proto, že by to tak chtěl Bůh, ale kvůli naší vlastní lidské neschopnosti udělat to jinak.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy vložil překladatel
Prameny:
Diana L. Hayes, No Crystal Stair: Womanist Spirituality (Maryknoll, NY: Orbis Books, 2016), 51, 52, 53.
Image credit: Carrie Grace Littauer, Untitled 2, Untitled 3, Untitled 9 (details), 2022, photographs, Colorado, used with permission. Jenna Keiper & Leslye Colvin, 2022, triptych art, United States. Click here to enlarge image. Image inspiration:The hollow feeling when loved ones are no longer present, like holes in a log. The pain of a thorn piercing skin. This tree has suffered and witnessed suffering. We too have suffered and witness suffering