Dvacátý čtvrtý týden: Jedna realita
Jezuitský kněz Greg Boyle založil společnost Homeboy Industries, která se zabývá intervencí, rehabilitací a návratem do společnosti. Podělí se o příběhy mužů a žen, s nimiž pracuje a kteří dokazují, že každý z nás je posvátný, ať už jsme prošli čímkoli:
Bůh z nás má radost
Joel, muž, který si odseděl značnou dobu ve vězení, mi řekl: „Když se ráno dotknu prsty u nohou podlahy, jsem na pozoru.“ „To je pro mě svaté.
„Na co si dávám pozor?“ Zeptal jsem se ho.
„Na Boha,“ řekl. „Bůh mi vždycky nechává nějaké náznaky. Neustále mi dává anonymní tipy.“ To je Bůh lásky, který se snaží prorazit. Tento Bůh se nenechá překonat v extravagantní něze. Zanechává náznaky „hluboké jako podsvětí nebo vysoké jako nebe“, jak nám připomíná prorok Izajáš [7,11]. Můžeme si vybrat: Bůh, který soudí a je [námi] zahanben, nebo ten, který si nás všímá a má z nás radost.
Greg Boyle neboli „G“, jak se mu důvěrně říká, vypráví příběh Anthonyho, stážisty v Homeboy Industries, který má tři dcery:
Největší umělecké dílo
Polovina Anthonyho života byla strávena ve věznicích a detenčních zařízeních. Než se k nám dostal, závislost na pervitinu ho ochromila určitě stejně jako jeho dřívější věrnost gangu. Jednoho dne spolu mluvíme v mé kanceláři a on mi vypráví, že ho s jeho bratrem-dvojčetem v devíti letech odebrali rodičům a z domu plného násilí a zneužívání poslali žít k babičce. „Byla to ta nejhorší lidská bytost, jakou jsem kdy poznal,“ říká Anthony. Každý den po škole, každý víkend a celé léto, po celý rok, kdy u ní Anthony a jeho dvojče žili (dokud neutekli), byli nuceni se svléknout… sedět v této osamělé chodbě… a nehýbat se. „Dávala nám lepicí pásku přes pusu… protože… říkala: ‚Nesnáším zvuk vašich hlasů‘.“ Pak se Anthony zachvěje, když se v něm ozvou emoce z této vzpomínky. „Proto,“ řekne a přiloží si prst k ústům, „nikdy své dívky nekřičím.“ Odmlčí se a obnoví, co potřebuje, aby mohl pokračovat. „Miluju ten zvuk… jejich hlasů. Vlastně když ta nejstarší popadne pastelku a divoce kreslí na zeď v obýváku a moje žena řekne: ‚Udělej něco! Nebudeš jí něco ŘÍKAT?“. Přikrčím se, obejmu dceru kolem ramen a oba zíráme na zeď, já se tváří opírám o její, a ukazuji a říkám: „Tak tohle je to nejúžasnější umělecké dílo…“. jsem kdy viděla.“
Bůh, kterého si nejvíc přejeme, JE Bůh, kterého ve skutečnosti máme
Zde je dobrá zpráva: Bůh, kterého si nejvíc přejeme, JE Bůh, kterého ve skutečnosti máme, a bůh, kterého se bojíme, je ve skutečnosti částečný bůh, se kterým jsme se spokojili. Bůh se na nás dívá a je nadšený. Tento Bůh miluje zvuk našich hlasů a myslí si, že každý z nás je velkolepým uměleckým dílem. „Jsi tady.“ Boží tvář spočívá na té naší. Jediný bod Božího programu.
Prameny:
Gregory Boyle, The Whole Language: The Power of Extravagant Tenderness (New York: Avid Reader Press, 2021), 8-9.
Image credit: A path from one week to the next— Izzy Spitz, Untitled. CAC Staff, Untitled. Izzy Spitz, Untitled. Watercolor. Used with permission. Click here to enlarge image.
Our divinely-given identities and experiences color our horizons like a sunrise.