Třicátý sedmý týden: Hrana vnitřku
Dorothy Dayová (1897-1980) žila na okraji nitra a její hluboká láska k církvi a národu se projevovala vášnivou kritikou.
Spisovatelka Julie Leininger Pycior popisuje okamžik prorocké výzvy, kterou Dayová nabídla během konferenčního zasedání na téma Ženy a eucharistie:
Nemoc
V září 1976 [nedlouho] po přednášce pro osm tisíc lidí na eucharistickém kongresu ve Filadelfii ji postihl vážný infarkt, když se blížila osmdesátce a dlouho ji trápily srdeční potíže spolu s artritidou. Dalo by se však také říci, že tato událost jí zlomila srdce…..
Při cestě na zasedání se Dayová svěřila [své přítelkyni Eileen] Eganové, že má nemocné srdce.
Mše
Součástí kongresu byla mše svatá ke cti americké armády a stejně jako ženské zasedání byl naplánován na 6. srpna, což byl shodou okolností den výročí jaderného útoku na Hirošimu. Vedoucí katolických dělnic se cítila povinna toto vojenské téma odsoudit, přestože mši považovala za důležitější než život sám, protože v sobě obsahuje ten nejcennější dar: eucharistii – a to i přesto, že kongres byl samozřejmě zasvěcen eucharistii.
Dayovou, zbožnou katoličku, její láska k eucharistii nutila mluvit o válce jako o hříchu, za který je třeba činit pokání, zvláště když měla na srdci a na mysli výročí jaderného útoku na Hirošimu:
Eucharistie a bližní
[Dayová] své vystoupení, které nazvala „Chléb pro hladové“ [1], zahájila oddanou vzpomínkou na eucharistii. Dayová se s posluchači podělila o svou hlubokou, trvalou „lásku a vděčnost k církvi“ jako k ničemu menšímu než k matce, „která mě naučila korunní lásce života v Duchu“. Láska v akci však může být drsná a strašná, a nyní se vrhla vpřed a poznamenala, že tato matka „mě také naučila, že ‚dříve než přineseme své dary služby, vděčnosti, k oltáři – pokud má náš bratr něco proti nám, musíme se zdráhat přistoupit k oltáři, abychom přijali eucharistii'“.
Pokud nebudeme činit pokání zahyneme
Když Dayová mluvila s úzkostí, kterou ještě více zdramatizovala svým opatrným, zdrženlivým vystupováním, řekla: „A tady jsme 6. srpna“. Když uznala další holocausty, zejména turecké útoky na Armény a nacistické pronásledování Židů, „Bohem vyvoleného národa“, zněla pak jako prorok. „Je to děsivá myšlenka, že pokud nebudeme činit pokání, zahyneme,“ prohlásila rozhodně a připomněla posluchačům, že právě v té chvíli do nedaleké katedrály nastupují vojenští velitelé…..
Prosit za odpuštění
Vyzvala k „půstu jako osobnímu aktu pokání za hřích naší země, kterou milujeme“. Na otázku, proč se tato bohoslužba nemohla konat v jiném termínu, odpověděla: „Prosím,“ řekla, „abychom tuto vojenskou mši a všechny naše dnešní mše považovali za akt pokání a prosili Boha o odpuštění“.
To, že její posluchači propukli v bouřlivý potlesk, jen částečně zachránilo Dayovo zraněné srdce, které o několik týdnů později utrpělo skutečný fyzický útok.
(překl: Wikipedie: Služebnice Boží Dorothy Day (8. listopadu 1897– 29. listopadu 1980) byla americká novinářka zaměřená na sociální aktivity, pacifistka a oddaná členka katolické církve. Také spolu s Petrem Maurinem založila Catholic Worker movement. Je autorkou několika knih, na veřejnosti často hovořila o víře a sociální spravedlnosti).
Prameny:
[1] Dorothy Day, “Bread for the Hungry,” in A Penny a Copy: Readings from The Catholic Worker, ed. Thomas C. Cornell, Robert Ellsberg, Jim Forest, rev. ed. (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1996), 228–231. Day’s address is also available at https://catholicworker.org/258-html/.
Julie Leininger Pycior, Dorothy Day, Thomas Merton and the Greatest Commandment: Radical Love in Times of Crisis(New York: Paulist Press, 2020), 155, 156, 157.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, momentary peace (detail), digital oil pastels. Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype. Taylor Wilson, Madonna and Messiah, ink. Used with permission. Click here to enlarge image.
Transformation happens on the margins (the edge of the inside), and so, like this bird, we are freed.