Třicátý sedmý týden: Hrana vnitřku
Otec Richard vysvětluje, jak řeholní řády, které se nacházejí na okraji vnitřku katolické církve, pomohly církvi přežít:
Chybný krok církve
Zatímco se hlavní katolická církev organizovala kolem strukturální charity a almužny, ztratila hlubší smysl pro solidaritu, spravedlnost, prostotu a základní porozumění chudým. Křesťané již nebyli povoláni k tomu, aby se stali chudými jako Kristus, ale aby prostě pomáhali chudým lidem prostřednictvím charity. Stalo se přijatelným osobně zbohatnout, a to i pro duchovní, s myšlenkou předat toto bohatství chudým. Ale jakkoli je dobročinnost dobrá, do značné míry se stala vyhýbáním se základnímu zájmu o spravedlnost.
Nejsme chudí, jen se o chudé staráme
To je jistě krok či dva od toho, čím žil Ježíš a k čemu nás vybízel. Už nejsme těmi chudými, které Ježíš nazval blahoslavenými; z pozice svého pohodlí se staráme o chudé „druhé“. To je sice dobré a potřebné, ale není to přesně to, co učil.
Na okraji církve vznikly řeholní řády
I když katolická církev nezůstala církví chudých, někdy se stávala církví pro chudé, obvykle prostřednictvím specializovaných skupin, kterým se říkalo řeholní řády. Přibližně dvě třetiny katolických řeholních řádů založili skvělí muži a ženy, kteří viděli chudé chlapce, kteří nebyli vyučováni, chudé dívky, které nebyly chráněny, chudé sirotky, o které nebylo postaráno. Pak se jedna hrdinná Irka vydala a začala se o ně starat a brzy jsme měli Milosrdné sestry, byly jich tisíce.
Jejich prostřednictvím církev přežila
Jsem přesvědčen, že jeden z mála důvodů, proč se římský katolicismus udržel, je ten, že máme tyto satelity svobody na okraji nitra – řeholní společenství benediktinů, jezuitů, dominikánů, františkánů, Milosrdných sester, Milosrdných sester a mnoha dalších. Biskupové mají své znepokojivé otázky a my máme jiné otázky, stejně jako většina laiků. Strukturálně církev přežila, protože řeholní řády a většina laiků se prostě snažili žít podle evangelia.
Otec Richard nám připomíná, že praxe kontemplace nám umožňuje zůstat na okraji nitra s láskou:
Nejde však o opozici – na tu není čas
Ovocem rozjímání je, že si klademe nové otázky, nikoliv jako reakci, vzpouru nebo odpor vůči náboženství či církvi. Na to nemáme čas. Je plýtváním našeho života zabývat se jakoukoli opoziční nebo negativní energií, protože se brzy stane další formou spravedlnosti, a to by byla smrt našeho kontemplativního života.
A proto jsme jednou nohou v tradici a druhou v praktické činnosti
Proto nyní doufáme, že jednou nohou zůstaneme v naší historické denominaci a tradici, vděční za všechno, co nám dala, a druhou nohou se budeme věnovat modlitebním skupinám, skupinám služby, podpůrným skupinám a skupinám meditace. To je poměrně kreativní, pozitivní a nadějný způsob obnovy církve: už se nesnažíme mít pravdu, ale pouštíme se do praktické práce na naší vlastní proměně a proměně našeho trpícího světa
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Dancing Standing Still: Healing the World from a Place of Prayer (Mahwah, NJ: Paulist Press, 2014), 63–64, 65.
Image credit: A path from one week to the next—Izzy Spitz, momentary peace (detail), digital oil pastels. Taylor Wilson, Transfiguration (detail), cyanotype. Taylor Wilson, Madonna and Messiah, ink. Used with permission. Click here to enlarge image.
Transformation happens on the margins (the edge of the inside), and so, like this bird, we are freed.