Čtyřicátý osmý týden: Prorocká cesta: Motivem je láska:
Carlo Carretto (1910-1988) byl členem Malých bratří Ježíšových, komunity kontemplativců, kteří žili a pracovali mezi chudými v severní Africe. Carretto se zamýšlí nad povoláním, které ho inspirovalo k tomu, aby se vzdal pohodlného života v Itálii:
Volání ke kontemplativnímu životu
Když mi bylo čtyřiačtyřicet let, přišlo nejvážnější volání mého života: volání ke kontemplativnímu životu. Prožíval jsem ho hluboce – v hloubce, kterou může poskytnout pouze víra a kde je temnota absolutní – kde už lidské síly nemohou pomoci.
Tentokrát jsem musel říci „ano“, aniž bych čemukoli rozuměl. „Opusť všechno a pojď se mnou na poušť. Nechci tvé činy a skutky, chci tvou modlitbu, tvou lásku…“.
„Pojď se mnou na poušť.“ Existuje něco mnohem většího než lidské činy: modlitba; a ta má sílu mnohem silnější než lidská slova: láska.
A tak jsem šel na poušť. [1]
Když Carretto procházel pouštní vesnicí na cestě do samoty, potkal muže jménem Kada, který potřeboval deku. Přestože měl dvě, Carretto se s ním nerozdělil. Následující noci se Carrettovi zdálo, že je přišpendlený pod balvanem a nemůže se hýbat, což byl strašný pocit, který popsal jako „očistec“.
Budeš souzen podle své schopnosti milovat
„Budeš souzen podle své schopnosti milovat,“ připomíná mi toto místo [na Sahaře] neodbytně. A mé oči, spálené sluncem, hledí do bezmračné oblohy.
Už se nechci klamat; vskutku toho nejsem schopen. Pravdou je, že jsem Kadovi ze strachu před chladnou nocí nedal svou deku. A to znamená, že miluji svou vlastní kůži víc než kůži svého bratra, zatímco Boží přikázání mi říká: „Miluj život druhých tak, jako miluješ svůj vlastní.“…
Bůh nad věcmi nespěchá
Bůh nad věcmi nespěchá, čas je [Boží], ne můj. A já, malý tvor, člověk, jsem byl povolán, abych se proměnil v Boha tím, že budu sdílet [Boží] život. A to, co mě proměňuje, je láska, kterou [Bůh] vlévá do mého srdce.
Láska mě pomalu proměňuje v Boha.
Ale hřích je tu stále, brání se této proměně, umí a vlastně říká „ne“ lásce…..Odporovat lásce, nebýt schopen přijmout požadavek této lásky, která mi říká: „Dej deku svému bratru,“ je tak vážné, že to vytváří překážku mezi mnou a Bohem, a to je můj očistec.
K čemu je dobré odříkávat dobře Božské oficium, sdílet eucharistii, když k tomu člověka nenutí láska?K čemu je vzdát se všeho a přijít sem na poušť a do horka, když se tomu brání jen láska…?
„Budeš souzen podle své schopnosti milovat,“ říká velký kámen, pod nímž jsem strávil svůj očistec a čekal, až v mém nitru vyroste dokonalá láska, kterou mi Ježíš přinesl na zem….Kéž by ten den nebyl daleko. [2]
Prameny:
[1] Carlo Carretto, preface to Letters from the Desert, trans. Rose Mary Hancock, anniv. ed. (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1972, 2002), xvi–xvii.
[2] Carretto, Letters from the Desert, 7–8, 9–10.
Image credit: A path from one week to the next—Loïs Mailou Jones, Shapes and Colors (detail), 1958, watercolor on paper, Smithsonian American Art Museum. Madison Frambes, Untitled 4 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Madison Frambes, Untitled 1 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
For this series of pieces for CAC [I explore] the loneliness of grief, and the fleeting moments of beauty, grounding, and community that make it bearable.
—Madison Frambes, artist