Padesátý týden: Směrem k větší lásce
Pracovník CAC Mike Petrow spojuje Boží plán pro všeobecné uzdravení světa s prorockou prací, kterou vykonáváme:
Otec Richard často připomíná, že Živá škola CAC byla koncipována jako „škola pro proroky“. Tato myšlenka je pro něj tepajícím srdcem našeho života….. Proroctví je sice často definováno jako „mluvení pravdy k moci“, ale tento pojem je neúplný, neboť se jedná pouze o společenskou kritiku. Proroctví je mluvení pravdy k moci ve jménu božské vize celistvosti. Tato vize vychází z kontemplace a z lásky, kterou odhaluje.
Jedná se o apokatastasis – obnovení všech věcí
Když sledujeme naši alternativní ortodoxii zpět k jejím kořenům v prorocké tradici, vidíme, že akce a kontemplace jsou ve skutečnosti neoddělitelné. Jsou nádechem a výdechem božské lásky. Kontemplace nás vyzývá k aktivní lásce. Naše židovská rodina ji označuje jako tikkun olam, nápravu světa. Raná církev ji označovala jako apokatastasis neboli obnovení všech věcí.
Naše životní zraněnítak vedou k moudrosti a učíme se z nich
Škola života [a CAC jako celek] učí, že to začíná u nás jednotlivců. Je-li pravda, že zraňující lidé zraňují lidi, pak musí být také pravda, že uzdravující lidé uzdravují lidi. Origenes (185-254 n. l.) tvrdil, že skandály – jizvy a šrámy v našem životě – vykopávají hluboký smysl. Naše zranění se stávají „ránami, které darují zdraví“, zdrojem našeho individuálního duchovního génia, který utváří jedinečnou práci, k níž jsme ve světě povoláni. Právě naše zranění vedou k moudrosti a v konečném důsledku nás učí, jak milovat a uzdravovat svět.
Skrze vlastní praskliny pracujeme na opravě světa
Stejně jako kintsugi – japonská metoda opravy keramiky pomocí zlata, stříbra nebo platiny, která vyplňuje praskliny – neskrývá naši zlomenost, ale činí ji krásnou. Všichni tedy pracujeme na opravě světa podobným způsobem. [1]
Richard zdůrazňuje, že je důležité začít s uzdravujícím a nadějným obrazem Boha:
V božské Trojici není pomsta za praskliny – Bůh vyspravuje všechny praskliny
Nikdo nemůže být láskyplnější než Bůh, to není možné. Chápeme-li Boha jako Trojici – pramennou plnost vyvěrající lásky -, není v Bohu teologicky možná žádná nenávist nebo pomsta. Božství, které se zjevuje jako láska sama, nakonec vždy zvítězí (Jan 6,37-39). Všichni jsme zcela spaseni milosrdenstvím. Bůh vyplňuje všechny mezery. „Geografické“ peklo nebo očistec jsou zbytečné, i když to neznamená, že neexistuje čas nebo místo pro změnu, růst a smíření.
Proto nemusíme žít ze strachu, ale z dostupné lásky
Znalost této absolutní pravdy předem nám dodává odvahu: nemusíme žít ze strachu, ale z této nekonečně dostupné lásky. Láska, milost a milosrdenství jsou nezaslouženě dávány zde, tak proč by nemohly být dávány i později? Máme snad dva různé bohy? Jednoho, který před smrtí odpouští a učí politice 70 x 7, ale po ní počítá a trestá každou maličkost? To prostě nefunguje! Jak říká Ježíš: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých – pro něj je každý živý“ (Lukáš 20,38). Jinými slovy, růst, změna a příležitost nikdy nekončí. [2]
Prameny:
[1] Mike Petrow, “Prophecy: The Beating Heart of Our Curriculum,” The Mendicant 12, no. 3 (Summer 2022): 2.
[2] Adapted from Richard Rohr, Hell, No! (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 2015), audio. Available as MP3 audio download.
Image credit: A path from one week to the next—Madison Frambes, Untitled 1, 7, and 5 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
Though she weeps, the woman is moving forward. Pain is a natural part of healing.