Šestnáctý týden: Umění a kontemplace
Otec Richard popisuje, jak může být kontemplativní čtení poezie posvátnou praxí:
Smysl pro posvátno
Velké umění a velký mýtus se v nás snaží vyvolat prozření. Chtějí nám dát přirozený a originální smysl pro posvátno. Nutí nás pokleknout a políbit zem. Robert Frost řekl: „Báseň začíná knedlíkem v krku; steskem po domově nebo steskem po lásce“. [1] Pokud v nás báseň nevyvolává knedlík v krku, je to skutečně velká poezie?
Posvátné je něco, co vzbuzuje úžas
Můj konečný teologický závěr je, že svět je jen jeden a že je celý posvátný. Musíme však být připraveni vědět, co říkáme, když to říkáme. Řekneme-li příliš lehkovážně, že stromy jsou posvátné spolu s naším psem, přítelem a růžemi, pak tomu ve skutečnosti nevěříme. Abychom se setkali s posvátnem, musíme nejprve zažít „knedlík v krku“. Posvátné je něco, co vzbuzuje úctu a úžas, něco, co nás rozpláče, něco, co nám způsobí knedlík v krku. S posvátným se musíme nejprve setkat v konkrétním a pokleknout před ním tam, protože nemůžeme začít s univerzálním.
Je to propojení konkrétního s univerzálním
Básníci jsou mistry konkrétního. Nejprve nás vtáhnou do jediné podobnosti mezi zvířetem, předmětem v přírodě nebo událostí, a teprve pak nás šokují nepodobností. Pak nás nechají, abychom si spojení mezi konkrétním a univerzálním spojili sami. Když se nám toto spojení podaří, je tu náhle velký významový skok, pochopení, že jde o jeden svět. Samotné slovo „metafora“, které pochází ze dvou řeckých slov, znamená „přenášet napříč“. Dobrá metafora nás přenáší na druhou stranu, a my ani nevíme, jak k tomu došlo.
Zde je několik veršů z básně Mary Oliverové
„Zkoušeli jste někdy vstoupit do dlouhých černých větví“:
Zkoušeli jste někdy vstoupit do dlouhých černých větví?
jiných životů…
Zkoušeli jste si představit, jaké jsou ty křupavé okraje, plné medu,
visí
z větví mladých kobyl, na začátku léta,
cítíte? …
Kdo může otevřít dveře, kdo nesáhne na zámek?
Kdo může urazit míle, kdo nevystoupí jednou nohou.
před druhou, celý pozorný k tomu, co se mu naskýtá.
nepřetržitě?
Kdo spatří vnitřní komnatu, kdo nepozoroval.
s obdivem, ba s nadšením vnější kámen?
No, zbývá ještě čas…
Všude jsou pole, která vás do nich zvou. [2]
Klid, samota a otevřený prostor
Při čtení takové poezie se musíme uvolnit a musíme na to mít čas. Pokud čteme báseň příliš rychle, mezi dvěma naléhavými schůzkami nebo jinými uspěchanými prostory, pravděpodobně ji nepochopíme, protože nemáme čas se uvolnit. Ke čtení poezie do větší hloubky potřebujeme klid, samotu a otevřený prostor. Teprve tehdy básně působí svým kouzlem.
Přečtěte si tuto meditaci na webu cac.org.
Prameny:
[1] Robert Frost, “Some Definitions,” in Collected Poems, Prose, and Plays (New York: Library of America, 1995), 701.
[2] Mary Oliver, from “Have You Ever Tried to Enter the Long Black Branches?” from West Wind (c) 1997 by Mary Oliver. Used by permission of HarperCollins Publishers.
Adapted from Richard Rohr, “Art and Spiritual Transformation,” Lunch and Learn Series, presentation to CAC staff, May 20, 2015.
Image credit: Benjamin Yazza, Untitled (detail), New Mexico, 2023, photo, used with permission. Click here to enlarge image. What draws us when we gaze on an image? Here we see movement, flow, and artistry in natural wood.