Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Ale příběhy o chlebu a rybách také poukazují na tradici společenství u otevřeného stolu. Na těchto příbězích je zajímavé, že zdůrazňují přebytek a hosty zvenčí. Na konci každé události zbývá sedm nebo dvanáct košů. Tento přebytek se zdá být smyslem této formy společenství u stolu. Je to druh jídla, které bychom dnes nazvali večeří, kde si každý přinese něco k jídlu. Ježíš zřejmě pozval všechny, aby přinesli své jídlo, a bylo ho dost pro všechny chudé a ještě něco navíc.
Eucharistie je srdcem křesťanské komunity. V našich tělech víme, že jíst chléb a pít víno znamená něco mnohem hlubšího a rozsáhlejšího než konzumace prvků rituální hostiny… [Všichni] se snažíme stát se tím, co jsme přijali, a dělat to, k čemu jsme stvořeni…
Jádrem Ježíšova poselství je inkluze – šokující, skandální inkluze: Boží království je dostupné všem, počínaje těmi nejmenšími. Ježíš však často varuje lidi před možností, že království zmeškají. „Pokud se nestanete jako malé děti,“ řekl, „nevejdete do království“ (viz Matouš 18:3). Možnost je tedy reálná: Boží království, které je dostupné všem, mohou někteří zmeškat.
Evangelium nepotřebuje koalici oddanou tomu, aby držela špatné lidi mimo. Potřebuje rodinu hříšníků, spasení milostí, odhodlaných strhnout zdi, otevřít dveře dokořán a volat: „Vítejte! Je tu chléb a víno. Pojďte s námi jíst a povídat si.“ Toto není království pro hodné, je to království pro hladové.
Dodnes používáme eucharistii k definování členství z hlediska hodnosti a nehodnosti. I když popíráme, že je to náš záměr, je to jasně praktické poselství, které lidé slyší. Není divné, že hříchy manželství a sexuality jsou ty hlavní, které používáme k vyloučení lidí od stolu, zatímco jiné hříchy, jako je chamtivost a nenávist, které způsobují větší veřejnou škodu, nejsou nikdy brány v úvahu?
Eucharistie má za cíl identifikovat nás pozitivním, inkluzivním způsobem, ale v tom ještě nejsme příliš zběhlí. Upřímně řečeno, nevíme, jak dosáhnout jednoty. Mnozí dnes chtějí učinit svaté přijímání „odměnou pro dokonalé“, jak poznamenal papež František
ak tedy čelit stínům, které vidíme, a rozhodnout se přinést světlo místo temnoty? Jak se dostat do bodu, kdy jsme ochotni přestat slepě útočit a ukončit iluzi války v nás samých i s ostatními?
Jedním z velkých překvapení na lidské cestě je, že k plnému vědomí dospíváme právě tím, že bojujeme se stínem, čelíme svým vlastním rozporům a spřátelíme se se svými vlastními chybami a selháními. Lidé, kteří neprožili žádné vnitřní boje, jsou bez výjimky povrchní a nezajímaví.
jádru židovské víry, té krásné ušlechtilé tradice, je: Buďte laskaví k cizincům, protože i vy jste kdysi byli cizinci v Egyptě (Deuteronomium 10:19). Náš milovaný Kristus: Buďte laskaví k chudým, sirotkům, potřebným, vdovám; co uděláte nejmenším z nich, uděláte mně (Matouš 25:40). Náš milovaný prorok Mohamed: „Pláč sirotka stoupá až k trůnu Božímu a otřásá jeho mocnými základy.“ [3] Tito lidé pijí ze stejného pramene. Jsou zaliti stejným světlem.
Práce s vlastním stínem:
Žádá nás, abychom přestali obviňovat druhé.
Žádá nás, abychom převzali odpovědnost.
Žádá nás, abychom se pohybovali pomalu.
Žádá nás, abychom prohloubili vědomí.
Žádá nás, abychom se drželi paradoxů.
Žádá nás, abychom otevřeli svá srdce.
Žádá nás, abychom obětovali své ideály dokonalosti.
Žádá nás, abychom žili tajemství.