Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
teoložka Kelly Brown Douglasová:Lidskou vášeň je třeba vnímat jako něco víc než chtíč nebo touhu po sexuální aktivitě…. Pro mě je vášeň … ta božská energie v lidských bytostech, láska k Bohu, která je nutí k životodárné, život produkující a život potvrzující činnosti a vztahům s ohledem na celé Boží stvoření.
R.Rohr: věřím, že zranitelná intimita je vstupem do veškeré lidské a božské lásky a spojovacím článkem mezi ní. Ve skutečnosti nezáleží na tom, co je dřív; důležité je jen to, abychom prošli touto branou strachu a našli to, co žije uvnitř. Intimní láska je tím pravým chrámem, po kterém všichni toužíme. Myslím, že musíme chtít milovat a být milováni – jinak tam nikdy nedojdeme.
V sexualitě jde o víc než o sex ve fyzickém smyslu – i když milování je jedním z velkých smyslových darů, pro které jsme byli stvořeni, a mimořádná rozkoš, kterou přináší našim tělům, jistě ukazuje na Boha, který tento druh erotické rozkoše považuje za krásnou věc. Milostný akt může být místem hluboké extáze, místem překročení vlastních vnímaných hranic do zranitelného a důvěrného spojení s druhým člověkem v kontextu hluboké důvěry a závazku.
Zatímco jsem přijímala tento okamžik lásky mezi mnou, mým tělem a krásou, která mě obklopovala, sebrala jsem se a pokračovala v chůzi. Dál jsem se držela za ruku a přijímala okamžik hlubokého spojení mezi mým pravým já a světem kolem mě. Pravé já existuje v nádobě našeho těla. A být v kontaktu s naším pravým já znamená být v kontaktu s erotikou, být v kontaktu se vším živým.
R.Rohr: Co je zde tak důležité a podstatné? Domnívám se, že jednoduše toto: Každý z nás je posvátným obrazem Boha. Jsme spolutvůrci Boha, a proto musíme respektovat své vlastní ztělesnění i posvátné ztělesnění druhého. Nechte Pavla, aby zde řekl svou pravdu: „Cožpak nevíte, že jste chrám Boží a že ve vás přebývá Duch Boží?…? Boží chrám, kterým jste, je svatý“
okaždé, když dojde ke sklouznutí k jiným myšlenkám, než je Ježíšova modlitba, je to milostivá příležitost, jak se znovu obrátit k Bohu, který nás miluje v naší neschopnosti. Klid této modlitby není klidem, který bychom zdokonalovali ve své schopnosti sedět v klidu. Tento klid je vnitřním klidem, v němž nás Bůh nevysvětlitelně proměňuje v Boží lásku v naší nicotě bez Boha. Jsme tím ztišení a je v tom jakýsi tichý úžas, úžas nad milostí, která se v nás rozvíjí uprostřed všech nevyřešených věcí v našem srdci.
Stejně jako ta malá rybka, která zoufale plave a hledá vodu, i my – slovy žalmu 103 – „plaveme v milosrdenství jako v nekonečném moři“. Milosrdenství je Boží nitro obrácené ven, aby udržovalo viditelný a stvořený svět v nezlomné lásce.
Ale [Ježíšova] modlitba – tento neustálý návrat k přítomnému vědomí lásky – mě začala uzdravovat. Vždycky budu vděčná Sophii za to, že mi dala ten impuls a že jsem mohla tuto modlitbu opakovat tak dlouho, dokud jsem necítila, jak se moje duše opět spojuje.
Svatý Symeon nám říká: „Představte si, že se díváte do svého vlastního srdce“. Díváme se do vlastního srdce nejen jako do centra emocí, ale jako do místa, kde se rozlévá a dotýká neustálá, sebe darovací přítomnost Boha i nás v naší nicotě bez Boha. V našem srdci se nachází tato sjednocení….
Bůh právě teď promlouvá ke všem věcem, a kdyby Bůh s tímto promlouváním přestal, všichni bychom zmizeli. Snažíme se tedy ztichnout natolik, abychom mohli slyšet, jak k nám Bůh promlouvá. Jak se mohu stát tak tichým, abych mohl slyšet, jak Bůh promlouvá k bytí, když se pohybuje po obloze, nad stromy a poli posvěcenými tím, že je stvořil Bůh v jejich nicotě bez Boha? A tak ticho naší modlitby ztělesňuje hluboké, nesmírné ticho, v němž se od Boha učíme naslouchat živému Božímu slovu, které se ztělesňuje jako skutečnost všech věcí v jejich nicotě bez Boha.