Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Cesta k nenásilí. Přijměte, že nejste dokonalí, a odpusťte si. Nabídněte uklidnění větou typu „Jsem trpělivý“ nebo „Jsem schopen to zvládnout“. Pokud to pomůže, můžete si také vzpomenout na milující bytost, člena rodiny, přítele nebo domácího mazlíčka. Případně se soustřeďte na své tělo, abyste uvolnili případné napětí prostřednictvím dechu nebo uvolněním svalů a uvolněním myšlenek.
Radikální láska, kterou Ježíš poznal v Bohu, vytváří vědomí, že v lidském životě nejde o to, abychom uklidnili pomstychtivého Boha, ale abychom mu odpověděli láskou. Jedná se o spiritualitu očištěnou od násilí v samých kořenech.
Františkánský teolog svatý Bonaventura (asi 1217-1274), navazující na Ježíšovo vtělení a Františkovu lásku k celé přírodě, viděl ve všem stopy či otisky Boha. Celý svět je „vtělením“ Božího tajemství, ba přímo „Božím tělem“ (viz Řím 8, 19-23). Ježíš je mikrokosmem makrokosmu, hologramem celku, korporativní osobností lidstva – jinými slovy, zástupcem všeho a všech ostatních (viz Kol 1,15-20).
Básnířka Ann Weems (1934-2016) zažila tragédii na vlastní kůži, když byl zavražděn její jednadvacetiletý syn. Svůj hluboký zármutek vložila do psaní vlastních verzí žalmů nářků. Zde si bere příklad z Ježíšova vlastního pláče:
Naklonil jsem se tedy blíž a zašeptal Ježíšovi své tajné „Miluji tě“. A v tom okamžiku mezi námi došlo k uvědomění, že tato záležitost je jednou provždy vyřešena. Věc spočívala v tom, že dobrá zpráva o Boží lásce k nám se nikdy neměří naší schopností být věrní tomu, kým víme, že nás Bůh ve svém srdci volá být. Jediným měřítkem Boží lásky k nám je totiž nezměrná šíře Boží milosrdné lásky, která nás prostupuje a bere si nás k sobě uprostřed našich kolísavých a bludných cest.
držuj nás a orientuj nás v realitě, ve které nyní žijeme.
Pomáhej nám udržovat tempo. Udržuj nás bdělé
na to, co by se dalo udělat právě teď.
„Budu tě posilovat a pomáhat ti;
podpořím tě svou spravedlivou pravicí.“
-Izajáš 41:10
Autentické křesťanství není ani tak systém víry, jako spíše systém života a smrti, který nám ukazuje, jak se vzdát svého života, jak se vzdát své lásky a nakonec jak se vzdát své smrti. V podstatě jde o to, jak se rozdat – a přitom se spojit se světem, se všemi ostatními tvory a s Bohem.
Konvenční křesťanství (mnoha různých denominací) raději vidí Ježíše jako směrnici nebo cíl než tuto cestu; pro ně je „cesta“ podstatné jméno, nikoli sloveso. Na cestě bez mapy je však vše pohybem. Neexistuje žádný cíl, pouze obklopující přítomnost lásky.
Cesta kříže vypadá jako selhání. Vlastně bychom mohli říci, že křesťanství je o tom, jak zvítězit prohrou, jak se tvořivě odpoutat, jak jediným skutečným vzestupem je sestup. Musíme se více zabývat následováním Ježíše, což nám mnohokrát řekl, a méně uctíváním Ježíše – což nám ani jednou neřekl
Ačkoli Ježíš sám může být vnímán jako dědic odkazu Ámose a Jeremiáše, evangelia ho představují jako víc než proroka. Podle evangelistů je Božím Synem, který k prorockému zájmu o spravedlnost přidává něco nového. Jde daleko za roli Izajáše a Micheáše, kteří usilují o to, čemu se hebrejsky říká t’šuva, návrat a pokání. Ježíš z evangelií usiluje o něco nového, konkrétně o jeho následování. Je důležitý nejen kvůli tomu, co říká, ale také kvůli tomu, kým je.