FORMACE (3. setkání bratří a sester )
Reflexe z minulého setkání,
zabývali jsme se 4. článkem Řehole (tj. zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle příkladu sv. Františka z Assisi) – náměty k přemýšlení byly následující:
1. Já a Kristus. Pro Františka byl Kristus vším. Kým je pro mě Kristus. Mám ho rád? Říkám mu to jen slovy nebo i jinak? Mám na něho vůbec čas? Mluvím s ním a počítám s ním v životě? Dávám mu opravdu všechno? Myslím si, že ho znám, nebo ho chci ještě více poznávat? Jak?
2. Já a evangelium. Evangelium by mělo být mým životem. Co si o tom myslím a jak tomu rozumím? Jak často si evangelium přečtu? Jak o něm rozjímám? Jaké je mi nejbližší? Čemu moc nerozumím? Proč bych si měl evangelium vůbec číst?
3. Pokuste se vzpomenout, kdy vás evangelium nějakým způsobem zasáhlo (překvapilo, vyjasnilo, pomohlo) a jak byste tuto zkušenost sdělili ostatním?
Dnešní téma:
Život ze svátostí ve společenství církve –
(Článek 5. až 8. Řehole SFŘ)
5.
Ať proto sekulární františkáni hledají Krista živého a působícího v bratřích a sestrách, v Písmu svatém, v církvi i v liturgických úkonech. Ať je pro ně inspirací a cestou jejich eucharistického života víra sv. Františka, který dal napsat tato slova: „Nevidím tělesně na tomto světě z nejvyššího Syna Božího nic než jeho nejsvětější tělo a nejsvětější krev”.
6.
Když byli ve křtu spolu s Kristem pohřbeni a vzkříšeni, a tak se stali živými údy církve, a když k němu byli ještě těsněji připojeni skrze profesi, ať se stanou svědky a nástroji jeho poslání mezi lidmi a hlásají Krista životem i slovy. A protože se nechali inspirovat sv. Františkem a spolu s ním jsou povoláni obnovovat církev, ať se horlivě snaží žít v plném společenství s papežem, biskupy a kněžími a napomáhají otevřenému i apoštolsky tvořivému a plodnému dialogu plnému důvěry.
7.
Jako „kající bratři a sestry” podněcovaní na základě svého povolání dynamickou silou evangelia ať naprostou a dokonalou vnitřní proměnou uvádějí svůj způsob myšlení a jednání do souladu s Kristem. [Tuto proměnu], kterou samo evangelium nazývá „obrácením”, je vzhledem k lidské křehkosti třeba konat denně. Na této cestě obnovy je svátost smíření výsadním znamením Otcova milosrdenství a pramenem milosti.
8.
Tak jako se Ježíš vpravdě klaněl Otci, tak ať i oni učiní modlitbu a kontemplaci středem své existence i činnosti. Ať se účastní svátostného života církve, především eucharistie, a připojují se k liturgické modlitbě jednou z forem, které církev předkládá. Tak ať [v sobě] obnovují tajemství Kristova života.
Slovo k dnešnímu čtení Řehole, tj. k článkům 5. až 8.
Služba Bohu v Církvi
Křtem vstupujeme do Boží rodiny, do důvěrné blízkosti Boha a On nás v něm přijímá za své děti. Křtem umíráme sami sobě a rodíme se pro Boha, pro život navěky s ním, v radosti a lásce. Profes je svou podstatou obnova křestního slibu. A hned jsme u jádra celého dnešního tématu.
Něco podobného se děje při profesi. I tam se něco mění. Prohlubuje se naše postavení, naše odpovědnost i celá naše existence. Zasvěcujeme se službě evangeliu, službě Božímu království tam, kde se od nás naše služba očekává. A přece nejsme pasováni na služebníky, ale na bratry a sestry, protože my víme, kdo je Otec a víme i to, že jsme to nebyli my, kdo si tuto službu lásky zvolil, ale že to byl Pán, který tady s námi počítá už od věčnosti. Proto je tolik důležité rozvíjet onu službu, svůj život, v závislosti na Pánově vůli. Ve věrnosti katolické církvi.
František a Církev
Všichni dobře víme, jak František církev miloval. Byla mu skutečnou matkou, do jejích rukou odevzdal celou svoji práci, celé své dílo. František, i když viděl její nedokonalosti a obtíže, nikdy ji nechtěl reformovat a napravovat, ale spíše se uměl sklonit a i takovou ji přinášet Pánu za oběť. František jí věřil, ale ne slepě jako nějaké instituci, ale jako Snoubence Nejvyššího Krále, protože měl jistotu, že v ní Kristus žije, že je plná Ducha svatého, že jen jako její syn může naplno sloužit svému Pánu a tak naplno být menším bratrem Františkem. František církev miloval, protože poznal Kristovu lásku k ní. Církev mu byla místem nejdůvěrnějšího setkání a sdílení se s Bohem, místem zaslíbení a novým Jeruzalémem, místem, kde se Kristova láska přijímá v plnosti. Z takového poznání pak pramení všechny jeho postoje vůči ní a v takovém postoji lásky pak může skutečně opravovat dům, který se rozpadal. Vždyť láska je svorníkem dokonalosti.
Sekulární františkáni a Církev
Podobně i my jsme povoláni k „zednickému řemeslu“. Byla nám dána možnost, abychom se podíleli na té úžasné stavbě církve. My už teď jsme jejími živými kameny, jestliže se necháváme oživovat Duchem a žijeme podle jeho přání, ale navíc jsme povolání k tomu, abychom zkrášlovali kameny nějak poškozené nebo doplnili ony vypadené, pomáhali přinášet ony zatoulané nebo hledat zcela nové. A to všechno abychom pak spojovali pevnou maltou poslušnosti, mající základ v poslušnosti lásky, na které celá stavba stojí. A žádný stavební plán, uspořádání stavby totiž hierarchie církve, nám pak už nemůže být na překážku, protože tu bude vědomí vlastní užitečnosti a nepostradatelnosti, stejně jako ocenění užitečnosti a nepostradatelnosti druhých a v pochopení vlastní slabosti, porozumění i křehkosti druhých. Nad takovou stavbou pak září duha Boží přítomnosti a milosrdenství.
Církev a svátosti
Církev je pramenem života. Církev přetéká životem, je ho úplně plná. V církvi se
zpřítomňuje a obnovuje tajemství života samotného Boha. V církvi do tohoto Božího života vstupujeme. Bůh se nám daruje a náš dar přijímá ve svátostech. Je to neskutečně veliký projev Boží lásky a důvěry člověku. V nich Bůh nejjasněji ukazuje člověku, co od něho žádá, a ukazuje mu to sám na sobě. Bůh se sklání k člověku, aby se člověk konečně sklonil před Bohem. V tom je celé umění svatosti, sklánět se před Bohem a nechávat se od něho obdarovat, zkrášlovat a prozařovat jeho slávou a životem. Tak Bůh dojatý lidskou křehkostí a slabostí sám sestupuje k člověku a nechává ho stát se Bohem, nechává ho vstoupit do svého srdce, aby ho ukonejšil a nasytil svou láskou. Aby tak mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.
František byl naprosto zasažen tímto Božím jednáním. Nejvyšší pokora samotného Boha mu nedala spát. Pokora to je umění klanět se a sklánět se. Kolikrát se František klaněl Pánu, nejen tady ale i směrem ke všem kostelům na celém světě a chválil ho, že svým svatým křížem vykoupil svět.
Jak miloval kostely, kde věděl, že je uloženo nejvyšší tajemství Boží pokory a jak vroucně k němu přistupoval. S jakou úzkostlivostí se staral, aby bylo Pánu dobře v jeho srdci i na místě, kde bylo jeho Nejsvětější Tělo uchováváno. Jistě to nebylo z přepjaté zbožnosti. František prostě věřil a uměl se klanět, miloval Boží pokoru, kterou chtěl žít. Pokora Krista je základem Františkovy chudoby, Kristova poslušnost je základem Františkovy lásky, Kristova láska je základem Františkova života a svatosti. To se týká i nás. Jestliže půjdeme ve Františkových stopách, nemůžeme zapomenout na setkávání s Nejvyšším ve svátostech. On tam na nás čeká. A při každém takovém setkání je připravený darovat nám celé nebe, jestli budeme chtít. Mějme odvahu za ním přijít úplně prostě a jednoduše ho žádat o jeho lásku, ukazujme mu tak svoji maličkost a nezkušenost, dávejme mu malé a pokorné srdce, které se sklání před jeho vznešeností a On jistě při pohledu na naší upřímnou a radostnou zkroušenost a při vzpomínce na srdce svého Syna, neodolá žádné naší prosbě a daruje nám sám sebe, Dar všech darů. Tak budeme moci odejít bohatí samotným Bohem a takový Dar přinášet svým bratřím a sestrám svým jednáním a celým životem.
Shrnutí: Život sekulárních františkánů je evangelium Ježíše Krista.
K zamyšlení
1. Církev a já
Kdy jste doopravdy pocítili, že patříte do církve a měli jste z toho radost? Jsou i okamžiky, kdy vám v ní nebylo dobře? Co pro mě církev znamená? Co si myslím o její budoucnosti? Jaké je mé místo v církvi? Účastním se nějak aktivně života ve farnosti? Znám lidi, se kterými se v kostele potkávám? A co kněz? Dokážu před nevěřícími svoji církev obhájit? Jaký církevní svátek mám nejraději?
2. Svátosti
Vím, kdy jsem byl pokřtěný(á) a uvědomuji si význam křtu pro vlastní život? Jaký je význam svátostí pro rozvoj duchovního života a které to jsou? Jaká svátost je má nejoblíbenější a proč? S jakou mám největší potíže? Proč vůbec bych měl přijímat svátosti? Proč chodím na mši cvatou? Co od ní očekávám? Najdu si někdy čas na adoraci? Jak se mpodlím – přivádí mne motlitba blíže k Bohu? Chodím ke zpovědi a jak ji vnímám?