Třicátý druhý týden: Nesmrtelný diamant
Richard Rohr nás zve k transformačnímu procesu objevování našeho Pravého já:
Utekli od hrobu vzkříšeného Ježíše
V prvním závěru Markova evangelia – nejstaršího evangelia – končí text velmi zklamaně, a tedy pravděpodobně pravdivě: „Vyděšeni utekli od hrobu. Nikomu nic neřekli, protože se báli“ (viz Mk 16,5-8).
Falešné já popřelo pravé já
Takový útěk od vzkříšení byl pro křesťanství a velkou část náboženství proroctvím. Vykládám si to jako lidské pokušení utíkat a popírat nejen božskou přítomnost, ale i své vlastní Pravé já – svou duši, svůj vnitřní osud, svou pravou identitu. Naše Pravé Já je ta část nás, která ví, kdo jsme a čí jsme, i když z velké části nevědomě. Naše falešné Já je jen to, co si myslíme, že jsme – ale myšlení to tak nečiní.
Pravé já je stvořeno pro transcendenci – pro přesah v nás samotných
Jsme stvořeni pro transcendenci a nekonečné obzory, ale naše malé ego nám obvykle stojí v cestě, dokud si neuvědomíme jeho malicherné zájmy a nakonec nehledáme hlubší pravdu. Je to jako hledání diamantu. Musíme kopat do hloubky; a přesto se zdá, že se nám do toho nechce, dokonce se toho bojíme.
Co potřebuji udělat, abych našel své Pravé Já?
Otázka, kterou si tři ženy kladou v tomto prvním okamžiku rádoby vzkříšení, je stále naše: „Kdo odvalí kámen?“ (Mk 16,3). Kdo nám pomůže v této těžbě Pravého Já? Co bude třeba udělat, abychom našli své Pravé Já? Jak vůbec poznám, že pod a za touto skálou mého ega, mé konkrétní životní zkušenosti, mé vlastní kultury se nachází „nesmrtelný diamant“? Dosud bylo běžné nábožensky věřit, že Ježíšovo fyzické tělo mohlo skutečně „vstát z mrtvých“. To bylo mnohem jednodušší než se ptát, zda se skutečně můžeme změnit nebo vzkřísit. Zbavovalo nás to háčku – háčku dospívání, braní vážně hledání svého Pravého Já.
Nechám se strhnout klidným Duchem svatým – moje obracení v modlitbě
Až dosud jsme se spíše řídili vnější autoritou, než abychom se nechali strhnout klidnou a láskyplnou vnitřní autoritou (Duchem svatým přebývajícím v nás) modlitby, praxe a vnitřní zkušenosti. Ta nám má mnohem větší šanci umožnit setkání a poznání našeho Pravého Já. Pro všechny praktické účely je tato změna identity od odděleného Já k propojenému a Pravému Já zásadním – téměř seismickým – posunem v motivaci a samotném vědomí, který zralé náboženství právem nazývá obrácením. Je to samotné jádro veškeré náboženské transformace („změny forem“). Bez ní je náboženství většinou pouhým systémem sounáležitosti nebo pouhým systémem víry, který však radikálně nemění naše vědomí ani motivaci.
Poznám, že Bůh ve mně mne již zná
Objasnění a znovuobjevení Pravého Já pokládá pevný základ – a jasný počáteční cíl – pro všechna náboženství. Nemůžeme postavit žádný seriózní duchovní dům, pokud nejprve nenajdeme něco pevného a základního, na čem bychom mohli stavět – uvnitř svého Já! Platí zásada „podobné se podobá“. Bůh v nás již zná, miluje a slouží Bohu ve všem ostatním.