Třicátý devátý týden: Posvátný prostor
Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak přebývání v posvátném prostoru nakonec zahrnuje vidění Boha a světa skrze jednotnou vizi. Toho však nedosáhneme bez určitého druhu utrpení:
Opustit to na co jsme zvyklí
Vždy, když jsme vyvedeni z normálu do posvátného, otevřeného prostoru, budeme to pociťovat jako utrpení, protože jde o opuštění toho, na co jsme zvyklí. To je vždy bolestné, ale část nás musí zemřít, máme-li se někdy zvětšit (Jan 12,24).
Pokud nejsme ochotni pustit a zemřít svému malému já, nevstoupíme do žádného nového nebo posvátného prostoru.
Kněží nás častěji ponechávají v původním prostoru
Proroci nás vedou do posvátného prostoru tím, že nám ukazují nedostatečnost starého řádu; úlohou kněze je učit nás, jak žít v nové oblasti. Kněží bohužel příliš často působí odděleně od proroků. Mluví o nové říši, ale nikdy nás nevyvedou ze starého řádu, kde jsme stále z velké části uvězněni.
My však potřebujeme vstoupit do světa paradoxu
Do této nové říše patří všechno. Toto vědomí se někdy nazývá druhou naivitou. Je to návrat k prostému vědomí. První uvědomění je nebezpečná naivita, která neví, ale myslí si, že ví. V druhé naivitě koexistuje temnota a světlo, odhaluje se paradox a my jsme konečně doma v jediném světě, který kdy existoval. To je pravé poznání. Zde je smrt součástí života a neúspěch součástí vítězství. Protiklady se střetávají a spojují a vše k sobě patří.
Ve zralém náboženství se světské stává posvátným
Ve zralém náboženství se světské stává posvátným. Už neexistují dva světy. Už nemusíme opouštět světský svět, abychom našli posvátný prostor, protože se spojily. To byl význam roztržení chrámové opony, když Ježíš zemřel. Chrám rozděloval realitu na svatý svět uvnitř a nesvatý svět venku. Proto Ježíš řekl, že chrám musí padnout: „Ani kámen na kameni nezůstane stát“ (Matouš 24,2).
Kontemplace
Naše slovo „profánní“ pochází z latinských slov pro a fanum, což znamená „mimo chrám“. Teilhard de Chardin řekl: „Nic zde dole není profánní pro ty, kdo umí vidět.“ V tomto případě se jedná o „profánní“. [1] Svět je jen jeden, a to ten nadpřirozený. Neexistuje žádný „přirozený“ svět, kde by nebyl Bůh. Vše je nadpřirozené. Všechny keře teď hoří, pokud jsme viděli, že nějaký hoří. Jen jeden strom se musí naplnit světlem a anděly, a pak už nikdy neuvidíme stromy stejně. To je to pravé vidění, kterému říkáme kontemplace.
Návrat k jednoduchosti
Své vidění potřebujeme osvěžit kontemplací, protože zapomínáme. Začneme lpět a chránit se. Pokud není ochota pustit se, neuvidíme vidění celku. Boha nelze vidět tak malou čočkou.
Chápu, proč křesťané používají jazyk „znovuzrození“. Zdá se, že velké tradice uznávají, že první narození nestačí. Musíme se nejen narodit, ale také přetvořit. Přetvoření duše a osvěžení oka je návratem k jednoduchosti.
Prameny:
[1] Teilhard de Chardin, The Divine Milieu: An Essay on the Interior Life (New York: Harper and Brothers, 1960), 35.
Adapted from Richard Rohr, Everything Belongs: The Gift of Contemplative Prayer, rev. ed. (New York: Crossroad Publishing, 2003), 158–159, 160.
Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Madonna and Messiah (detail), ink, used with permission. Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Creation is sacred space; the multi-colored spot of paint on canvas echoes the light through a stained-glass window.