Čtyřicátý týden: Třicátý týden: celistvost a uzdravení
Dnes si připomínáme Transitus svatého Františka z Assisi (1182-1226), den jeho přechodu ze smrti do věčného života. Otec Richard nás seznámí s Františkovým „celistvým“ životem a smrtí:
Viditelný svět – brána do velkého neviditelného
František z Assisi však musel alespoň intuitivně vědět, že existuje pouze jeden trvalý duchovní vhled a vše ostatní z něj vyplývá: Viditelný svět je aktivní bránou do neviditelného světa a neviditelný svět je mnohem větší než ten viditelný. Tento mystický vhled bych nazval „tajemstvím vtělení“, neboli bytostným spojením hmotného a duchovního světa, nebo prostě „Kristem“.
Hmota je úkryt pro Ducha
Náš vnější svět a jeho vnitřní význam se musí spojit, aby mohla existovat nějaká celistvost – a svatost. Výsledkem je hluboká radost i zvučný pocit ucelené krásy. To, co bylo zosobněno v Ježíšově těle, bylo projevem této jediné univerzální pravdy: Hmota je a vždy byla úkrytem pro Ducha, který se věčně nabízí k novému objevení. Možná právě to má Ježíš na mysli, když říká: „Já jsem brána“ (Jan 10,7).
Duch je zde
František a jeho společnice svatá Klára dovedli toto tajemství k jeho plným a krásným závěrům. Nebo, správněji řečeno, byli jím plně neseni. Nějakým způsobem věděli, že záhrobí není ve skutečnosti za hranicemi, ale v hlubinách zde.
František v sobě držel pohromadě mnoho protikladů a ztělesňoval to, co Richard nazývá „jedinečnou celistvostí“:
František byl v obou světech zároveň – paradox bytí
František měl jedinečnou celistvost. Byl zároveň velmi tradiční a zcela nový ve způsobech svatosti a je stále takovým stojícím paradoxem. Stál bosý na zemi, a přesto se dotýkal nebes. Byl zakotven v Církvi, a přesto instinktivně směřoval ke kosmu. Žil šťastně uvnitř viditelného, a přesto trpěl i se radoval z toho, co ostatní považovali za neviditelné. Znovu a znovu byl zcela doma ve dvou světech zároveň, a tak z nich vytvořil jeden svět.
Zemřeli do skutečného života, do jeho hloubky
Stejně jako všichni svatí se těšil ze své Absolutní malosti i Absolutního spojení ve stejném okamžiku. Samozřejmě, že jsou na sobě zcela závislé. On i Klára zemřeli do života, který milovali, místo aby žili ve strachu z jakékoli smrti, která by mohla ukončit jejich život. Oba tolik toužili milovat a nějak věděli, že umírání starému a nepotřebnému je nezbytnou součástí prožívání této lásky v jakékoli hloubce.
Františkánská cesta
František a Klára nám ukazují, jak umírat do svého jediného života, do života, který se musíme naučit milovat. Ukáže se, že je to jeden nepřetržitý pohyb – nejprve se naučit milovat svůj život a pak si dovolit do něj plně zemřít – a nikdy od něj neumírat. Jakmile je smrt radostně začleněna do života, jsme již v nebi a neexistuje žádná možnost ani strach z pekla. To je františkánská cesta.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), xiv, xvii, xxii.
Image credit: A path from one week to the next—Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas,Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snoopy—Early Sun Display on Earth (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Many pieces form a collective, which makes a whole. We heal together.