Druhý týden: Zapojení do hořícího svět
Dejte mi místo, kde budu stát, a já pohnu celou zemí pomocí páky.
-Archimedes
Richard Rohr používá obrazy páky a místa k stání, aby vysvětlil, proč společenská transformace vyžaduje jak akci, tak kontemplaci:
Páka Archimédova – pevný bod a dostatečná délka
Archimedes, řecký filozof a matematik ze třetího století před naším letopočtem, si všiml, že páka vyvážená na správném místě a na správném opěrném bodě může pohybovat úměrně mnohem většími závažími, než je skutečně působící síla. Vypočítal, že pokud se páka natáhne dostatečně daleko a opěrný bod zůstane pevně u Země, dokáže i malé závaží na jednom konci pohnout světem na druhém konci.
Pevný bod – je pro nás kontemplativní postoj
Pevný bod je naším stanovištěm. Je to kontemplativní postoj: stabilní, soustředěný, vyrovnaný a zakořeněný. Abychom mohli být kontemplativní, musíme mít od světa mírný odstup, abychom měli čas na odstup od běžných záležitostí, na kontemplaci, na odchod do toho, co Ježíš nazývá naším „soukromým pokojem“ (Mt 6,6). Zároveň však musíme zůstat světu docela blízko, milovat ho, cítit jeho bolest a radost jako svou bolest a svou radost. Jinak se náš odstup může stát formou eskapismu.
Pravá kontemplace – odstup a odpoutání
Pravá kontemplace, říkají velcí učitelé, je ve skutečnosti zcela přízemní a praktická a nevyžaduje život v klášteře. Je to však zcela jiný způsob přijímání okamžiku, a tedy celého života. Abychom byli schopni „pohnout světem“, potřebujeme určitý odstup a odpoutání od rozptýlení a iluzí masové kultury a falešného já. Kontemplace staví na tvrdém dně reality – takové, jaká je – bez ideologie, popírání a fantazie.
Blízkost světu – pevné místo
Bohužel mnozí z nás nemají pevné místo, na kterém by stáli, opěrný bod kritického odstupu, a tak nemůžeme najít své páky neboli skutečné „dodávkové systémy“, jak je nazývá Bill Plotkin [1], pomocí nichž bychom mohli pohnout svým světem. Nemáme stálost duchovní praxe, která by udržovala náš zrak bystrý a živý. Ti, kdo mají dostatek příležitostí k duchovní praxi – například ti v klášterech -, často nemají přístupový bod mimo samotné náboženství, z něhož by mohli promlouvat nebo sloužit velké části našeho světa. Potřebujeme ve světě systém dodávek, který by poskytoval kapacitu pro budování mostů a propojování životních bodů.
Bůh nás volá ke kontemplaci a k angažovanosti
Pro skutečnou duchovní autoritu je nutný určitý stupeň vnitřní zkušenosti, ale potřebujeme také nějakou formu vnějšího potvrzení. Potřebujeme být bráni vážně jako kompetentní a angažovaní jedinci, a ne jen jako „vnitřní“ lidé. Mohl by tím snad Ježíš myslet, že máme být zároveň „moudří jako hadi a nevinní jako holubice“ (Mt 10,16)? Bůh nám nabízí tichý, kontemplativní pohled; Bůh nás také volá k prorocké a kritické angažovanosti v bolesti a utrpení našeho světa – obojí zároveň. To je v Ježíšově životě a službě tak zřejmé, že se divím, proč se o tom neučí jako o podstatné součásti křesťanství.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org.
Prameny:
Read this meditation on cac.org.
[1] Bill Plotkin, Nature and the Human Soul: Cultivating Wholeness and Community in a Fragmented World (Novato, CA: New World Library, 2008), 306.
Adapted from Richard Rohr, Dancing Standing Still: Healing the World from a Place of Prayer(New York: Paulist Press, 2014), 5–7.
Image credit: Evgeniy Alyoshin, Firefighters putting out a fire (detail), Ukraine, 2022, photograph, public domain. Click here to enlarge image.
What does it look like to engage with the catastrophic fires that sweep through our world without becoming frenzied or frozen?