Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Jednou z nejničivějších chyb, kterých se my křesťané dopouštíme, je upřednostňování sdílených přesvědčení před sdílenými vztahy, což je hluboce ironické vzhledem k tomu, že uctíváme Boha, který by raději zemřel, než aby s námi ztratil vztah…
Bůh nepožaduje, abychom se všichni shodli. Bůh pouze žádá, abychom se navzájem milovali.
Když jsem vylil vše, co mé zraněné a bolavé srdce bylo pohnuto a schopno říct, Ježíš mě přitáhl k sobě a zašeptal mi do ucha tři slova, která mě osvobodila, slova, která ve mně dodnes zní jako ozvěna. Slyšel jsem ho šeptat: „Miluji tě!“ Omámený a překvapený tím, že jsem tak nevysvětlitelně milován, mi duch ve mě dal vědět, co jsme oba s Ježíšem čekali, až to slyšíme. Naklonil jsem se tedy blíž a zašeptal Ježíši své tajné „Miluji tě“.(James Finley)
Bez zdravého náboženství a psychologie nebudeme mít žádný vnitřní ani vrozený zdroj pro naši vlastní důstojnost a pozitivní sebeobraz, žádné „stabilní jádro“. Místo toho jsme nuceni hledat své postavení a důstojnost navenek – tím, co nosíme, naší pracovní pozici, kolik peněz máme, jaké auto řídíme, nebo dokonce tím, kolik „dobrého“ děláme. To je docela křehký způsob života. Neustále hodnotíme: „Jak se mi daří? Jak vypadám?“ Nějaká forma systému cti a hanby se vyskytuje téměř v celých dějinách. V takovém systému existuje obrovský společenský tlak na dodržování „pravidel“. Pokud člověk pravidla nedodržuje, není čestný a již si nezaslouží respekt. A každý, kdo projeví respekt takovému „hanebnému“ člověku, je také považován za nečestného.
Toxické ticho (skrývání) je zakořeněno v struktuře našeho každodenního života… Přesto lze také usilovat o [kontemplativní] láskyplné ticho a můžeme ho hledat a nacházet i v chaosu našich dnů. Toto ticho regeneruje, reguluje, umožňuje vznik láskyplné přítomnosti a jednání.
Zde je svaté ponaučení, které jsem se naučila: není pokroku, pokud zranění mezi námi – ti, kteří mají zlomené srdce a pohmožděný duch – nemají prostor vyprávět své příběhy a sdílet svá břemena. Spravedlnost je možná pouze tehdy, když jsou ti, kteří jsou vyvrženi z tábora, města nebo církve, s láskou přivedeni zpět do změněné a transformované komunity. Odvržení a opuštění musí dostat vedení, pokud se chceme posunout vpřed v budování Božího milovaného společenství…(Yolanda Pierceov)
Jakmile byli Ježíšovi posluchači vyzváni k životu mimo své kulturní systémy, dostali nové místo k nalezení své identity: v Bohu. Kdo jsme v Bohu, to jsme. To je konec vzestupů a pádů. Naše hodnota již nezávisí na tom, zda nás má naše rodina nebo vesnice ráda, zda jsme hezcí, bohatí nebo posloucháme zákony.
Někdy žertem říkám, že se zdá, že Ježíš od sobotní noci do pátku při západu slunce odpočívá, a pak se snaží většinu své práce vykonat v Sabat! Je celkem zřejmé, že provokuje náboženský systém, který klade zvyky a lidské zákony před lidi.
Shrnutí minulého týdne NeděleHřích primárně popisuje stav fragmentace – kdy si část myslí, že je oddělená od Celku. Je to ztráta jakékoli vnitřní zkušenosti s tím, kým jsme v Bohu.—Richard…
Hřích a zlo musí být víc než osobní nebo soukromé záležitosti. Usvědčování lidí z individuálních chyb svět nezmění. Věřím, že apoštol Pavel učil, že hřích i spása jsou v první řadě korporátní realitou. Přesto jsme tento podstatný bod do značné míry přehlédli, a tak jsme se ocitli v pevném sevření obludného zla v křesťanských národech, a to až do moderní doby. (R.Rohr)
Bible hovoří o hříchu jako o něčem, co by mělo být vyhlášeno, ale ne jako o něčem, co by mělo být odsuzující až k hanbě… Hřích je čin, volba, nebo pokud jsme jich udělali více za sebou, cesta nebo zvyk. Na tom není nic nevratného ani určitého. Hřích není stav bytí. Je to způsob bytí ve světě, který je vždy a v každém okamžiku v pohybu, založený na našich volbách. Je to růstové myšlení, nikoli fixní. (Danielle Shroyerová )