Pro skutečnou duchovní autoritu je nutný určitý stupeň vnitřní zkušenosti, ale potřebujeme také nějakou formu vnějšího potvrzení. Potřebujeme být bráni vážně jako kompetentní a angažovaní jedinci, a ne jen jako „vnitřní“ lidé. Mohl by tím snad Ježíš myslet, že máme být zároveň „moudří jako hadi a nevinní jako holubice“ (Mt 10,16)? Bůh nám nabízí tichý, kontemplativní pohled; Bůh nás také volá k prorocké a kritické angažovanosti v bolesti a utrpení našeho světa – obojí zároveň. To je v Ježíšově životě a službě tak zřejmé, že se divím, proč se o tom neučí jako o podstatné součásti křesťanství.
