Radost je přijímání každého okamžiku takového, jaký je, bez sporů. Ke každému okamžiku patříme jednoduše tím, že ho přijímáme s radostí. To je svoboda. Láska je vrcholným projevem radosti a svobody. Radost, svoboda a láska se dají považovat za vzájemná synonyma a za sounáležitost.  

Naděje vytváří prostor pro lásku  

Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého.

Trojice je se světem a pro svět

Z generace na generaci vstupuje do svatých i ne tak svatých duší, aby z nich učinila přátele Boha a proroky, a tím z lidí učinila spojence Božího vykupitelského záměru. Můžeme říci toto: Sofie-Bůh přebývá ve světě v jeho středu i na jeho okrajích jako aktivní vitalita, která volá po porodu a rodí nové stvoření. Jejími znameními jsou oheň, vítr, voda a fialová barva.

Konečná změna paradigmatu

V Trojici má láska konečně pevnou definici a popis. Je-li Trojice šablonou pro veškeré stvoření, od atomů po galaxie, pak je krásnou metaforou pro Boha metafora vodního kola, které se vždy vylévá jedním směrem. Dávání a odevzdané přijímání jsou tvarem skutečnosti. Nyní se láska stává mnohem větší než pouhé emoce, pocity, zamilovanost nebo pomíjivý románek. Je dokonce fyzickým a metafyzickým tvarem vesmíru. 

Jeden proud lásky

Nezapomeňme také, že Ježíš se na hříšníky šokujícím způsobem nezlobí. To je tak totální šok, že to většina křesťanů stále odmítá vidět. Zlobí se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito zapírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Ti mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam bychom ho mohli vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď zlo lidských dějin neseme a přetváříme jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme „tam“.

Cesta srdce

To, co nejvíce odlišuje posvátné umění poutě od turistického výletu nebo pěší výpravy, jakkoli jsou přínosné, je charakteristická cesta dovnitř, obrácení srdce k Božskému, s očekáváním proměny na všech úrovních bytí na této cestě. Benedikt z Nursie [asi 480-547], zakladatel západního mnišství a autor benediktinské řehole, radil svým mnichům a mniškám, aby „naslouchali uchem svého srdce“. [3] Jinými slovy, první touha poutníka je v srdci, hluboko a uvnitř, někdy i několik let předtím, než začne vnější cesta.

Cesta bez mapy

Konvenční křesťanství (mnoha různých denominací) raději vidí Ježíše jako směrnici nebo cíl než tuto cestu; pro ně je „cesta“ podstatné jméno, nikoli sloveso. Na cestě bez mapy je však vše pohybem. Neexistuje žádný cíl, pouze obklopující přítomnost lásky.

Hlubší cesta lásky

Jak Romero poznal, láska nedovoluje lidem utíkat nebo se chránit před bolestí či problémy tohoto života. Opravdoví milující se pohybují hluboko v dramatech života a smrti tohoto světa, jako rostlina, která zapouští kořeny hluboko do úrodné půdy, a tam se zcela odevzdávají rozkvětu života. Zdržovat se lásky znamená zdržovat se účasti na plném životě…..