Boha nelze nalézt „tam venku“, dokud ho nejprve nenajdeme „tady uvnitř“, v nás samých. Teprve pak můžeme téměř přirozeně vidět Boha v druhých i ve všem stvoření.(R.Rohr)
Vtělení: Boží pokora
Jak by vypadal svět, kdyby křesťané skutečně věřili v pokorného Boha? Kdyby následování Boha chudoby a pokory vedlo k tomu, že by se vzdali svých názorů, předsudků a soudů, aby mohli být otevřenější k tomu, milovat druhé tam, kde jsou, stejně jako Bůh? František putoval po světě ve stopách Krista, ne proto, aby se podobal Kristu, ale protože to byly stopy božské pokory. Objevil, že Bůh v lásce sestupuje, aby se s námi setkal tam, kde jsme, a našel Boha v těch nej neočekávanějších podobách…( Ilia Delio)
Posvátné čtení: Cesta k propojení
Když nás Klára žádá, abychom upřeli pohled na ukřižovaného Krista, před nímž sama dlouho sedávala, zve nás k prožitku, který se u každého z nás bude odvíjet jinak. Zve nás, abychom upřeli pohled na Krista, který již vstal z mrtvých, který nás předběhl do Galileje, … a vstoupil do světa zcela a plně živý.(Dan Riley)
Svatá Klára z Assisi: Odraz Božího obrazu
Klára přímo vyjadřuje to, čeho se východní církev držela pod pojmem zbožštění (theosis). Theóze byla chápána jako skutečné, objektivní sdílení a růst v naší božské přirozenosti, která se pak v lidech odrážela a byla jimi přijímána jako v zrcadle. (R.Rohr)
Nekonečno v konečnu
František měl jedinečnou schopnost nazývat ostatní – zvířata, planety a živly – „bratry“ a „sestrami“, protože on sám byl malým bratrem. Přisuzoval ostatním bytostem a věcem vzájemnost, subjektivitu, „osobnost“ a důstojnost, protože nejprve ctil svou vlastní důstojnost jako Božího syna. (R.Rohr)
Milost a propojenost
Byla to právě jedinečná osoba Ježíše, do níž se František z Assisi (1182–1226) zamiloval, a to právě v jeho vtěleném a pokorném stavu, ztotožňující se s vyloučenými a malými, které Ježíš nazývá „těmi nejmenšími“ (Matouš 25,40). Zaujetí pro okraj a dno bylo vždy jádrem františkánské mystiky, což vysvětluje její trvalé ztotožnění s chudobou a utrpením.(R.Rohr)
Jób a tajemství utrpení
Vlastně ještě nedávno bych v radost také nevěřila. Je zvláštní to takhle říkat – ale já v radost věřím. Nesmíme ji zaměňovat za nic menšího, než čím ve skutečnosti je: jedním z nejmocnějších způsobů, jak prožíváme nejhlubší a nejléčivější formy vděčnosti, potěšení a naděje. Je to jakýsi druh transcendence; radost je záblesk lásky, odpuštění a celistvosti, který nás na okamžik vytrhne z reality a vrátí nás k nám samým, jako by to bylo poprvé…(Kate Bowler)
Od utrpení k posvátným ranám
Kniha Jób nás nakonec ujišťuje, že víru lze navždy nalézt, podobně jako Kalvárii, „mimo hradby“. Ve skutečnosti právě tam nachází nejúrodnější půdu – na dně, u zlomených, na okrajích věcí.(R.Rohr)
Nespravedlivé utrpení pokračuje
Jobe.Tvůj příběh mi skutečně dává naději. Dává mi pocit, že dokud člověk žije na zemi, neexistuje žádná záruka, že nebude trpět, ať už je jakkoli nevinný nebo spravedlivý. (Gregorio Nsomboro)
Je Bůh všemocný?
Autor knihy Jób … věří v Boží dobrotu i v Jobovu dobrotu a je připraven vzdát se své víry … že Bůh je všemocný. Dobrým lidem se v tomto světě skutečně stávají špatné věci, ale není to Bůh, kdo to chce….(Harold Kushner )